| A ještě jedna zkopírovaná úvaha:"....Možná, že živá Gaia, zeměkoule celý věk lidstva zraňována našimi okovanými botami zarývajícími se do její kůže, nemocná výbuchy všelikých zbraní a pum, krvácející,zaplavována v řečištích svých mořských tepen odpadky,které ustavičně dusí její nejmilejší děti velryby a delfíny a mnohé jiné její oblíbené tvory,které s láskou a moudrostí nosí na svých zádech,Gaia nemravně člověkem vyčerpávaná ze svých vnitřních podkožních žil plných energie, aby se mohla na světě odehrávat ona přebujelá marnost,Gaia, která neurvale přichází o své nádherné stromové vlasy, že nemůže ani dobře dýchat. A my,její návštěvníci, kteří jsme zapomněli, že ona nám na svém vlastním těle umožňuje bezplatný podnájem, tedy vlastně výpůjčku, protože jí nic neplatíme, jsme se časem tak pěkně rozdýchali a rozdivočili, rozežrali a také roznenáviděli,že jsme úplně přestali být schopni vnímat, že i ona má právo na život.ak náhle někdo odešel.Jenže jsme také zapomněli, že naše síla je proti její jako síla mravenečka proti síle tisíce tygrů. No a stalo se, že lhostejno, zda z těla černého netopýra či z duše bezcharakterního „vědce“ vyšel ten malý položivý tvor s neodolatelnou touhou žít a cizopasit v mnohých a snad je též přivést až na samý okraj života nebo až k té singularitě, které se říká smrt a ze které – jak se tady na zemi, když povšechně opravdové tajemné božství přestalo existovat a nahradily jej pouze vymyšlení mstiví a různě institucemi zpotvoření bůžkové sloužící toliko k manipulaci – prý není návratu.
Zprvu to byla velká legrace, internet se zamořil vtipy na téma toho malého tvorečka a byla to drobná terapie národa, z něhož vyšel dobrý voják Švejk. Poznenáhlu však, když do země doběhly obrázky z nejhůře zasaženého Bergama, malebného lombardského městečka v předhůří Alp shlížejícího shůry na svět ponořený do hlubokého údolí, humor vtipálky přešel. Bylo vidět, jak nocí městem projíždějí vojenské antony, nebo jak se jim v Itálii říká, které byly naplněné mrtvými skolenými malou potvůrkou, jehož velikost se měří v nanometrech. Nočními ulicemi se pomalu plížily jako velký had a přijížděly k otevřeným vratům krematoria jakoby ta vrata vedla … No kam asi? Auta zastavovala před vraty čekajíce až se vybaví dodací listy, ve kterých stálo dvacet mrtvých, třicet mrtvých, třicet rakví, těžko říct. Měli mrtví na dodácích taky nějaká jména? Nebo v době, ve které nyní žijeme, nejde o jména, ale již jen o čísla? Už se jenom počítají mrtví"...a dál si můžete dočíst |
