Hned se dozvíte proč. Začnu informovaností starších občanů. Bylo v pořádku, že hned v prvních dnech běželo v televizi oznámení o zřízení krizové linky a linky pro nákupy a léky pro seniory.
Špatné bylo, že informace o průběhu epidemie, nakažených a podobné důležité věci byly zveřejňovány pouze v elektronické podobě, tj. na webu města a hlavně na facebooku města a starosty. Ten na svém facebooku zveřejňoval všechny možné úvahy i nad rámec oficiálního facebooku města, jako by to byl hlavní zdroj informací. Chybí mu schopnost vcítit se do pocitů jiných věkových klategorií.
Uvědomil si někdo, že hodně starých lidí nemá počítač, neumí s ním zacházet, nemá ho nikde k dispozici? Jediné místo, kam si mohou zajít na počítač je knihovna a ta byla zavřená!
Můžeme tedy rovnou odepsat web města i facebook. Ten totiž mnoho starších lidí nepoužívá, považuje jej za zbytečný, zatěžující a nevhodný pro komunikaci.
Takže zůstal jen jako zdroj informací telefon. Jenže ani tato množnost nebyla bez problémů. Potřebovala jsem donést lék z lékárny. Byla jsem na lince pro nákup poučena, že musím zavolat do lékárny a z ní mi lék donesou. Volala jsme panu Pharm. Dr. Bártovi, ale ten tuto verzi zamítl jako nepoužitelnou. Donášku léků musí zařídit město. Nakonec se vše vysvětlilo, ale zůstalo to ALE. Mnoho místních starších obyvatel nechce obtěžovat. Neumí se prát o svoje práva.
Takže ani telefon vše nevyřešil. Na dveřích domů byl nakonec vyvěšen leták s čísly telefonů a seznamem donášek jídel.
Ale problémy zůstaly. Lidé neměli desinfekci a nevěděli, kde ji sehnat. Město ji prodávalo 100ml za nestydatých 70 korun!!! Litr za tuto cenu by stál 700 korun!!! V drogerii ji pak prodávali za 199 korun a u vietnamců byla prý ještě levnější.
Další problém byly roušky. Kdo umí šít a vlastní šicí stroj, pro toho to nebyl problém. Ale kdo to neumí, nevěděl, na koho se obrátit.
Mnoho měst roušky roznášelo lidem nad šedesát přímo domů. Město má přece přístup k databázi občanů. Někde roznášeli i dezinfekci. Tady nic.
(Ach, pardon. Dostala jsem do schránky s obálkou, ve které byl jakýsi hadr – měla to být netkaná textilie - s dvěma gumičkami. Volala jsem kamarádkám, nikdo netušil, co to je a k čemu to je. Většina skončila v koši.)
Hodně obcí využívalo městský rozhlas. Tím informovalo občany o všem, co by měli vědět. Tady se rozhlas neužíval, prý to není městský rozhlas, ale varovný systém VISO/VOX, používaný pouze v nutných případech.
Epidemie koronaviru zřejmě nebyl nutný případ a tak tento systém, nahrazující městský rozhlas využíván nebyl.
(Ale pro vyhráváni písně „Není nutno“ byl kupodivu použit…).
V Listechv\šel článek, jak fungoval odbor sociálních věcí a zdravotnictví v době epidemie. Uvádí se v něm, že tímto odborem bylo realizováno mapování sociální situace seniorů, kteří potřebovali podporu. Byla jim přý předána I.C.E. karta tzv. seniorská obálka atd. Také jsem využila této pomoci, ale žádná karta mi předána nebyla, ačkoliv jsem také osamělá. Prý tito osamělí senioři budou i nadále monitorováni pro případ pomoci. Ráda bych to viděla. Ptala jsme se svých osamělých vrstevnic, zda něco obdrželi či je někdo oslovil. Nevěděly, co je to ta karta a nikdo je neoslovil. Naopak, cítily se odstrčené a osamocené.
Takže když to shrnu, město, tj. radnice, v době epidemie koronaviru (a ta ještě neskončila, ale stále trvá) SELHALO.
P. S.: Nyní je kousek od nás v Čecečlicích další ohnisko koronaviru. Naše radnice nás o tom opět neráčí informovat.
|