U bývalé zvláštní, nyní praktické a základní školy v Byškovicích se na zelené ploše tyčí pomník obětem první a druhé světové války. Je na něm vyobrazena bosá mladá žena hledící do dáli se srpem v ruce doprovázená malým děvčátkem. Nad nimi se rozkládá olistěný strom.
Nápis na pomníku je dojímavý: „Žně opět tu a naši ještě nejdou.“ Žena netuší, že už nepřijdou nikdy. Nikdo z nich, kteří zahynuli ve Velké válce 1914 – 18 ani oběti druhé světové války 1938 – 45.
ČERNÁŠ JOSEF DLOUHÝ FRANT. HÁDEK FRANTIŠEK HRDLIČKA RUDOLF KOSÍK MAŤEJ KUBIŠTA FRANT. MACH VÁCLAV NEDVÍDEK JOSEF POSTRÁNECKÝ VÁCLAV RYJANT FRANTIŠEK SEDLÁČEK ANT. ŠMUCR FR. TUREK JAN ŽIŽKA ANTONÍN
1938-1945 ŠTĚPÁN ŠKORPIL VÁCLAV CHYTRÝ JAROSLAV PLICKA
Pomník byl z obou stran lemován chátrajících řadou thují, ale ty byly konečně odstraněny. Na milost byl vzat jen neforemný keř zimostrázu.
Místo aby byla kolem pomníku vysazena kvalitní vegetace, město ji nechalo osázet kvetoucími cibulovinami a bylinami. To je teď velká móda. Problém je, že se o záhon musí někdo soustavně starat. A to se zde dělá jen na viditelných místech v centru města, ne v nějaké zapadlé vsi.
Jenže chybička se vloudila, jako obvykle. Na osázenou plochu byla zřejmě navezena ornice z pole a na ní vyrostlo obilí. Přesněji řečeno pšenice. Ač už dozrála, nikdo ji neseká.
Jenže ne proto, že sekáči zahynuli ve válce, ale proto, že v Neratovicích se nic neudržuje, nikdo neuklízí nepořádek, panuje zde lhostejnost k historii města.
Máme zde paradox ženy a dítětem vyhlížející sekáče, kteří by posekali obilí u pomníku.
Jedním slovem: je to pořádná ostuda města. |