Tisk článku

Ztratili jsme se

Povídáni, které mi někdo poslal e-mailem, mi mluví z duše.

Tady v Neratovicích jsme se ztratili úplně. Nezdraví se už ani dobří známí, v paneláku jeden nezná druhého, na zastávce se na vás lidé dívají jako na blázna, když se s nimi dáte do řeči.
Lidé sem jezdí přespat, staří jsou zavřeni mezi čtyřmi stěnami, není kde se setkávat, seznámit se a popovídat si. Byly zde kavárny, už nejsou, odehrával se zde trh, není. Jen velmi zřídka se koná nějaká slavnost, neudržují se zde žádné tradice. (Teď sem nepočítám cikány, kteří drží pohromadě a okrajové vsi jako Mlékojedy nebo Lobkovice). V čele města stojí žena, která se nebaví s lidmi, nesetkává se s nimi a nezajímají ji jejich starosti. Její kamarila se chová stejně. Podělte se se mnou o stejné pocity z povídání neznámé ženy:
 

Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré 
paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený 
ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji 
sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a 
vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. 
Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují 
hovor? Většinou ale nemají s kým. 


Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na 
maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela. Ve 
sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla 
muzika. 

U lékaře jsem seděla blízko, ale on neměl čas se na mě 
ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se 
mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých 
neduzích řekne počítač? 


Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale 
neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase 
jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem 
sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u 
ní na kus slova. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí 
domova. Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí 
jen tak si povídajících. 

Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než 
jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, nemoci, a my jsme 
věděli, že nás má ráda a že patří do našich životů.
 V 
samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám 
poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se 
zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může 
unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás ani 
podívat. 

Doma jsem volala poruchy. Zlobil telefon. Po nekonečně 
dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás 
můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji 
při každém volání do všech institucí. Zmáčkněte jedničku, 
když…“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když… Zmáčkněte 
křížek, když…“ „Když co“, jsem v rychlosti nezaznamenala. 

Zkusila jsem mačkat dle pokynu, abych se nakonec 
dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je 
přerušeno. 

„Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“ 
křičela jsem do hluchého telefonu. 
Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po 
večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti 
většinou taky, nebo spíš u počítače.
 Ztratili jsme se. Jestli 
se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno. 

Ahoj všichni, co jste se neztratili

Anna Spěváčková

Názory

nejsou zde zatím žádné názory
přidejte první!
 
© 2002 - 2004 neratky.cz, všechna práva vyhrazena; kontakt: redakce@neratky.cz