To bude radosti, až zmizíme z povrchu země

Kdo? No přece my, staří. Mládež se bude radovat, až my starci díky koronaviru odejdeme do věčných lovišť. A myslím to vážně.

Mnohokrát jsem vyslechla či četla na facebooku a v diskuzích zarážející výroky mladých všeho věku. Tvrdí, že my staří jsme nevzdělaní (oni mají dva i tři tituly díky podivným oborům jako jsou gender, religionistika, komunikace všeho druhu, romistika, různé managementy, multimédia apod. nelze se proto divit, že mnoho mladých studuje několik vysokých škol. Mnozí považují za vzdělání pouze znalost angličtiny, jiné vědomosti považují za zbytečné).

My staří máme většinou jen jeden titul z jedné vysoké školy, ale náročné a kvalitní.

Ale máme prý špatné názory, volíme špatné lidi, jsme burani, přeposíláme si lživé maily a věříme jim.

Jsme prostě na odpis.

Je zřejmé že diskriminace starých existuje. Je charakteristická tím, že je nemožné dokázat, že k ní dochází. Podjatost bývá nezřetelná, o zaujatosti vůči stáří se hovoří výjimečně, nikdo nepotvrdí, že by se někdo choval k seniorům špatně. Odpuzující výroky jsou pouze anonymně zveřejněné na facebooku.

Zato hodně mladých si stěžuje, že se nedostanou k zodpovědnější činnosti jen z toho důvodu, že jsou mladí. Domnívají se, že jsou vzdělanější proto, že ovládají angličtinu, umí s počítačem a jsou na facebooku. A hlavně mají chytrý telefon, zatímco my starci lpíme na svém zastaralém tlačítkovém. Pokud se v mladém kolektivu objeví starý člověk, je většinou sledován s nedůvěrou a jeho názory jsou shledávány jako zpozdilé a nepochopitelné.

Kde jsou doby, kdy existovala úcta ke stáří a ke zkušenostem získaným dlouhým věkem.

Jenže najednou jsme skupinou ohroženou koronavirem. Dokonce i premiér apeluje na veřejnost, aby nám věnovali pozornost, pomohli nám s nákupem potravin, aby naše děti s námi byli v kontaktu. Tak jsem zvědavá, jestli se, až bude po nákaze, bude našim blahem zabývat nejen stát, ale hlavně naše město, pro které jsme doposud jen nežádoucím přívěskem.