V Neratovicích ubývají vzrostlé stromy

Stromy potřebujeme. Kdo by nás ochraňoval před rozžhaveným městem, kdo by nám stínil v parném létě, kdo by zvlhčoval vzduch a učinil jej dýchatelným, kdo by učinil město obyvatelným. Kdo by nám chránil zdraví. Kdo by nám předváděl svou krásu květů či barevných listů na podzim.

Ano, stromy potřebujeme. Dovedete si představit město bez velkých vzrostlých stromů? Já ne. Jenže neustále jsme utvrzování v tom, že jsou stromy nebezpečné, že se jich musíme bát, že je nutné je odstranit všude, kudy chodí lidé, kde si hrají děti, kde stojí zaparkovaná auta. Jsou lidé, kteří si uvědomují, že jsou stromy živé organizmy a mohou se zlomit nebo vyvrátit. Ale berou jejich „nebezpečnost“ jako daň za jejich neocenitelné služby.

Auta nám také poskytují pohodlí a jsou mnohem nebezpečnější: ročně zemře na silnicích v ČR cca sto tisíc lidí, další tisíce zmrzačí, kolik jich připraví o jejich nejbližší?, statisícům ničí zdraví a usmrtí svými zplodinami. Přesto nikdo nekřičí: Odstraňte auta! Asi by sklidil posměch:To přece nejde, auta potřebujeme, přesto že jsou nebezpečná a ničí nám zdraví.

Stromy na rozdíl od aut nám zcela zdarma slouží, obětavě pomáhají, zlepšují zdraví, poskytují spoustu potřebných věcí. Ročně usmrtí a zmrzačí možná desítku lidí. Nevím, nenalezla jsem statistická data týkající se této příčiny smrti.

Lidé ale přestali stromům rozumět. Naši předci je považovali za posvátné, stromy určovaly hranice pozemků, chránily domy před bleskem, poskytovaly ovoce, léčivé látky a silice. Dnešní člověk si koupí ovoce dovezené přes půl planety v supermarketu, bylinky nahradil chemií a blesk svedou hromosvody. Má dojem, že stromy nepotřebuje. A podle toho se k nim chová.

„Létají mi listy na balkon, kdo to má uklízet“, tvrdí stará žena a tak dlouho naléhá, až město rozhodne břízu pokácet. Bříza má smůlu, nejen že z ní létají listy, ale je ještě nahnutá; stojí blízko domu a už od mala se nahýbá za světlem. Dělají to všechny břízy, náklon vyrovnávají vytvořením mohutných kořenů, které strom drží v opačném směru, a ztloustnutím kmene do elipsy. Ale toto tajemství vytvoření rovnováhy asi na úřadě neznají. Bohužel je ještě poškozená, ale nemůže za to. Už před několika lety si stejná obyvatelka domu stěžovala na listí ze stromu z blízké větve, a tak kdovíjaká úřednice nechala mohutnou větev uříznout. Kdo to nařídil, nemyslel. Větev vyrůstala na obrácené straně vychýlení a také se podílela na vyrovnávání rovnováhy. Kromě toho bříza neumí zacelit velkou ránu, nepomůže ani natření rány, zjistilo se, že je to k ničemu. Odhalené dřevo začalo trouchnivět, postupně se vytvořila dutina. Pro úřad definitivní důvod, proč strom pokácet. Možná, že skutečným důvodem nebylo padající listí, ale to, že pod stromem na lavičce sedávají nicnedělající obyvatelé domu a to babce vadilo. Tak se pokácí strom, který v létě stínil všem lidem. Zvítězila hloupost, sobectví, a také nechuť nést odpovědnost.

„Bojíme se, že nám spadne na dům“, požadují lidé vykácení stromu. „Ten strom nám stíní, musíme stále svítit, pokácet!“ dotírá na úřad obyvatelka domu. Není se co divit, že musí svítit, má stále stažené žaluzie. Ale úřad raději nic nezjišťuje, úřednice tady nebydlí a neznají místní poměry. A tak se kácí a kácí a vzrostlé stromy mizejí před očima. Přitom stromy v rovině jsou krajinotvorné, vytvářejí obraz krajiny, její ohraničení, její vzhled. Vykácením stromů krajina chudne, ztrácí své charakteristické obrysy. Lidé, kteří jsou domovem v takové chudé krajině, ztrácejí jistotu, své ukotvení, své kořeny.

Každý strom, který zmizí, ochuzuje náš život.

Anna Spěváčková