Budova neratovického nádraží dostane novou fasádu

Nádraží a jeho okolí je už dlouho ostudou města. Oprýskaná fasáda, omšelé rámy oken, nevábná nástupiště, zaprášené parapety, žádné kytky ani doprovodná zeleň… K zlepšení vzhledu mělo asi přispět vykácení stromů v blízkosti budovy a zabudování nového stojanu na kola vedle nádraží, místo smradlavého a tmavého koutu za dřevěnou boudou. Jenže stojany jsou nepohodlné a tyč na kola vhodnou pro závodníky nikdo nepoužívá. Kdo navrhl použít právě tento typ stojanu, nikdy s jízdou na kole neměl nic nic společného.

Vykácení stromů ještě přispělo k zvýšení bezútěšnosti celého místa.

Jak jsem zjistila, budova dostane novou fasádu, byla vyměněna okna, rozsáhlé úpravy proběhnou také v interiéru. Bude upraven prostor za budovou, na střeše bude proveden nátěr a výměna klempířských prvků. Nádraží by mělo prokouknout a konečně se stát důstojným reprezentantem města.

Vždyť nádraží je prvním místem, kde si návštěvník udělá obrázek o celém městě.

Jenže...A zase to jenže. Kromě oken by měl být vyměněn i personál. Po včerejším zážitku jsem o tom pevně přesvědčena.
Hala nádraží je celá rozoraná, jako pokladna slouží jedno z oken směřující na nástupiště. Jenže cestující to nevědí. Po zvyku jdou ke dveřím do haly, kde ještě včera nebylo jediné slovo o tom, že musí k oknu. A tak se domnívali, že si lístek musí koupi ve ve vlaku. Tam by ale zaplatili pokutu.

Přitom stačilo na dveře pověsit ceduli a informovat cestující. Jenže napsat ceduli a dát ji na dveře je problém. Včera, když jsme se ptali, jak je možné, že na dveřích není žádná informace, nám výpravčí odsekla, že je to věc českých drah. Ji to nezajímá! Pokladní trvalo půl hodiny než s křikem a rozčilováním na otravné cestující konečně na kus papíru napsala tužkou POKLADNA, opatřila šipkou a nalepila na dveře.

O tom, jak personálu nezáleží na hezkém vzhledu nádraží, svědčí i zaprášené parapety a neexistující květinová výzdoba, která je samozřejmostí na mnoha českých a hlavně moravských nádražích.

Před vánocemi jsem byla v Luhačovicích. Na nádraží paní výpravčí (!) zdobila perfektně čisté parapety bohatou vánoční výzdobou. Když jsem se divila, jak se ve svém volném čase věnuje něčemu, co nespadá do její kompetence, mi odpověděla:“Chceme, aby to tu bylo hezké“. Jak je vidět, všechno jde, jen chtít.

A ještě vzkaz pro město: Na nádraží míří denně stovky lidí. Jdou po rozbitém hrbolatém chodníku bez obrubníků, které už dávno odpadly. Co kdyby i město konečně opravilo tento důležitý chodník, místo nákladných rekonstrukcí ulic s několika rodinnými domky?